Tato dovolená na motorkách, byla takovým neplánovaným touláním po zemi našich východních sousedů. Nápad se zrodil dost náhodou, protože původně jsem měl v plánu s kamarádama cestu do Chorvatska. Z rozdílných důvodů ale oba dva nikam nemohli. Tak jsem najednou nevěděl, kam jet a s kým jet.V předchozích dvou letech jsme projeli jižní Čechy, Moravu a trochu jsme "čuchli" ke Slovensku. Koncem července jsem potkal v Liberci na srazu kamaráda co s ním někdy lezu po skalách , a on že by chtěl na Slovensko, a že taky nemá s kým jet. Tak jsme se předběžně dohodli na půlku srpna.

Text & foto: Víťas

Den první - pátek 16.08.2002

V pátek 16. srpna jsme si dali sraz v 11 v Liberci na benzínce, já, nedočkavec, jsem tam stepoval už v půlu, pil kafe, koukal na hezký holky u okna a neustále kontroloval jestli mám všechno. V 11 doráží Ondra, prohodíme pár slov a vyrážíme, je dost pozdě. Dvě naložený Jawy. Ondra na 634, já na 250 panelce. Jedu bez předního blatníku (nestihl jsem navařit utrhlý šrouby), tak čekám že za deště mám všechen bordel v helmě. Do večera chceme dorazit až kousek před Slovenský hranice, ke kamarádce, kde máme spát. Cesta probíhá podle plánu. Až do Moravského krasu, kde mokneme a trochu bloudíme. Začínám proklínat přední kolo a zjišťuji, že mi to trochu víc žere. Za Luhačovicemi se ptáme na cestu a v důsledku toho si asi 20 km zajíždíme (připadá mi, že Moraváci nerozlišují rozdíl mezi pravou a levou stranou). Nakonec asi s dvouhodinovým zpožděním jsme u kamarádky v Nedašově, což je asi 5 km od hranic. Něco sníme a hybaj na pivko. V deset nás vyhazujou, tak jdeme spát (na pár dní poslední den v posteli).

Den druhý - sobota 17.08.2002

Ráno vstáváme pozdě, nikam nespěcháme. Po obědě se pomalu chystáme k odjezdu, loučíme se a ve 3 odjezd. Za půl hodiny jsme na Slovensku. Je moc hezky a začíná parádní silnice podél Váhu. Nocleh plánujeme někde v lese v Sulovských vrších. Stavujeme se ještě v sámošce pro nějaký jídlo, vodu a každý pro dvě patrony Šariše. Zajíždíme hluboko do lesa, kde už není žádná silnice a po menší enduro vložce nacházíme skvělí místo nahoře na kopci. Večer u pivka probíráme kam dál. Bavíme se o Tatrách a pak nás napadá, co se tam nejet podívat. Já tam nikdy nebyl, tak proč ne? Trochu laborujeme s časem abychom stihli i další věci.

Den třetí - neděle 18.08.2002

V neděli ráno se nám jako obvykle nechce vstávat, balíme, vaříme a v osm vyrážíme. Jedem přes Velkou Fatru směrem na Bánskou Bystricu. Před Bánskou projíždíme asi nejhezčím úsekem celé dovolené. Po prudkém stoupání nádhernými zatáčkami následuje asi osmikilometrový sjezd serpentinami. Asfaltka jako na okruhu, levá střídá pravou, náklony až na stupačku, po pravé straně bílé skály, sluníčko, prostě paráda. Ono na celým Slovensku mě silnice překvapovali. To co tam je mezi vesnicemi, u nás kolikrát není ani na dálnici. V Bánský přichází první problém. Bloudíme, tak za jízdi čumím do mapy na nádrži. Najednou zjišťuju, že mám odbočovat do leva. Letmo kouknu do zrcátka a odbočuji. Slyším pískot kol a už se válim na zemi. Hned vím o co jde, tak se sbírám a horečně se chlápkovi omlouvám. Jenom do mě ťuknul, tak s jeho autem nic není a motorka má jen trochu zohejbanej zadní blatník a uraženou rukojeť. Ještě se ptá jestli jsem v pořádku, dál to neřeší a odjíždí. Jsem na sebe hrozně naštvanej, protože to byla jenom moje chyba. Prostě jsem si v zrcátku nevšiml, že mě chce v tu chvíli předjíždět a měl jsem koukat na cestu a ne do tý blbý mapy. Kontrolujem motorku a jedem dál. Kolem Nízkých Tater nás přepadá hroznej hlad, tak odbočujeme do lesa a ze silnice si děláme restauraci. Čínská polívka a fazole v konzervně, to byl humus, chutnali jak ta nejlepší večeře v grandhotelu. V Nízkých Tatrách zastavujeme u pramenu Hronu a bereme vodu lahví. Vůbec mi nepřipadlo, že jsme ve 1400 metrech nad mořem. Zase po skvělý silnici se blížíme do Slovenského ráje. Zastavujeme u motorestu pod Dobšinskou ledovou jeskyní. Domlouváme se s recepční na hlídání věcí a pěšky jdem nahoru k jeskyni. Za vlezný platíme 110,- Sk. Co mě ale naprosto dostalo, že chtěli 150,- Sk za foťák. To samozřejmě náš dvoučlenný parlament zamítá a tak strkám foťák pod bundu a připravuji se na práci paparazziho. Hned u vchodu nás překvapila hrozná zima, z 26 stupňů jsem vlezli do 3 stupňů. Jdeme s průvodcem, který postupně vykládá o částech jeskyně, a o jejím vzniku. Až při poslední fotce ke mně přichází průvodce, ať mu ukážu povolení k focení. Já jako že nemám, že o tom nic nevím a dělám ze sebe děsnýho blbce. Nakonec se nějak domlouváme a je to "ready". Vracíme se k motorestu a řešíme co dál, jestli spát někde tady, nebo jet dál. Sedáme k mapě a zjišťujeme, že na Štrbské pleso to zas tak daleko není, a že bychom to do tmy mohli stihnout. Jedem tedy směr Poprad. Obloha zatím pěkně zčernala, tak čekám co z toho bude. Kolem sedmé jsme v Popradě a odbočujeme na Starý Smokovec. Po asi 5 kilometrovém stoupání jsme ve Smokovci. Příjemná změna, když přijedete z omšelého panelákového Popradu sem. Krásný městečko přímo pod štíty Tater, se spoustou turistů, i počasí se trošku umoudřilo. Ze Smokovce sjíždíme do Tatranský Štrby, kde hledáme kemp. Za chvílí už jsme v recepci a platíme stan, dvě osoby a motorky. Zatím na jednu noc. Jsme oba dva hrozně hladoví a unavení. Těch 300 km je znát. Rozbíjíme stan, Ondra vaří a já se už těším na horkou sprchu. To bylo samozřejmě naivní přání. Voda byla tak ledová, že jsem si připadal jak v očistci. Hrozně nadávám, přerušuje mě až jeden Slovák, že pokud chci teplou vodu, tak musím v pět ráno, v devět už je studená. Po večeři mezi motorkami míříme do knajpy. Mluvíme s pár Čechama, popíjíme a užíváme pohody.

Den čtvrtý - pondělí 19.08.2002

Ráno máme v plánu pěší tůru na Rysy, což je vrchol na Slovensko-Polských hranicích 2500 m nad mořem. V půl osmý budíček a v osm nastupujeme na zubačku na Štrbské pleso, kde si dáváme kafe a snídani. Je hezky akorát trochu zima. Vyrážíme směrem na Popradské pleso. Jdeme lesem tak toho ještě moc nevidíme. Na Popradským je už toho vidět daleko víc. Průzračná voda a všude už jenom hory. Přes několik horských potoků se dostáváme až k nekonečnému stoupání na žabí plesa kde si dáváme menší pauzu a já něco fotím. Pak následuje další stoupání, kde se jde chvíli i po řetězech. Za hodinu jsme v sedle kde něco sníme a já zas horlivě fotím. Pomalu dochází film. Asi za půl hodiny jsme nahoře. Nádherný výhled na všechny strany, jen pár mraků, ale taky spousta turistů, hlavně Poláků. Já se toho nemůžu nabažit. Prostě Tatry mě dostali. Kdo má rád hory, nevadí mu chodit pěšky a nemá závratě, tomu Tatry jenom doporučuju. Nikde u nás tak divokou a čistou přírodu nenajdete. Dofocuju film a jedeme dolů. Zpočátku nám to jede rychle, ale postupně začínáme být pěkně unavení. Nahoru nás boleli svaly, dolů zase klouby. Cestou na Štrbské pleso se jdeme ještě podívat na Cintorín, což je památník obětem Tater. Dole na Štrbským už jsme pěkně vyřízený, tak čekání na zubačku přišlo vhod. Hned po příchodu do kempu se jenom převlíkáme do kůže a jedem se ještě svézt na Štrbský. Večer v knajpě se rozhodujeme, že druhou noc platit nebudeme, že na to stejně nikdo nepřijde.

Den pátý - úterý 20.08.2002

Zase jsme samozřejmě zaspali, tak spěcháme s balením. Honem na nádraží na snídani a vyrážíme. Jedem po Tatranské magistrále na Liptovský Mikuláš a Liptovskou Maru, kde zastavujeme udělat foto. Už v Mikuláši na mě Ondra naléhá, ať natankuju, že směrem na Oravu, kam máme namířeno, je málo benzínek. Já chytrák na to samozřejmě neberu ohled, a ani se neobtěžuji podívat se do nádrže. Po pěti kilometrech přepínám na rezervu a už tušim že to bude špatný. Přijíždíme pod stoupání, první zatáčka a … konec. Vytrpím si pár nadávek, vylejvám vodu z lahve a přepouštíme benzín z Ondrovy motorky. Máme namířeno na Oravský hrad a Oravskou přehradu, kde chceme přenocovat. V Tvrdošíně konečně tankuju. Začíná se dost zatahovat a po chvíli začíná pršet. Zastavujeme u hřbitova pod lípy a schováváme se pod střechu márnice. Hrozně lije a vypadá to, že nejspíš nepřestane. Stavět v tomhle marastu někde stan je nesmysl, tak rozhodujeme, že se koukneme jen pod Oravský hrad a zkusíme to dojet až za hranice, ke kamarádce, kde jsme spali první noc. Pod hradem děláme jen pár fotek a jedem dál. Prší tolik, že musím vylévat vodu z bot. Ani igeliťáky nepomáhaj. Za Žilinou zastavujeme na jídlo v nějakým úplně příšerným bufetu. Ale v tom stavu v jakým jsme je nám to úplně jedno. Pokračujeme na Povážskou Bystricu a napojujeme se na silnici podél Váhu, po které jsme jeli už cestou tam. Asi deset kilometrů před Půchovem si jen všímám protijedoucího kamionu. Nic zvláštního, až do chvíle, kdy si ve zpětným zrcátku všímám dalšího kamionu, co se mě chystá předjet. Jedeme skoro devadesát na obyčejný okresce, tak si myslím, že jen předjel Ondru a mě už předjíždět nebude. Omyl. Pomalu se kolem mě šine kabina, jenže v tu chvíli se míjíme s tím protijedoucím kamionem. Samozřejmě má málo místa, tak mě začíná vytlačovat do příkopu. Už jedu po dělící čáře a už fakt nemám kam. Zachytává mě návěsem o ruku a řidítko. Ani to nestačím registrovat a jsem na zemi. Motorka přede mnou, jiskry, já se řítím do betonový strouhy. Ani nevím jak se mi to povedlo, ale kousek před strouhou se ještě stačím odrazit rukama od země a do škarpy vbíhám po svých. Jsem na nohách, motorka v protisměru u svodidel. Kamion ani nepřibrzďuje a jede dál. Jsem v šoku, a příšerně nadávám. Musel vědět, že se nevejde a musel mě vidět, že mě srazil. Přibíhá Ondra, jestli jsem v pořádku. Já, že jo. Jsem jen trochu potlučenej a mám odřený zápěstí. Nemít kůži a vysoký boty tak by to dopadlo hůř. Jdeme sebrat motorku. Nechce se mi tomu ani věřit, ale motorce krom uraženého zrcátka a ohlé stupačky nic není. Zastavila se těsně před svodidlama. Pomalu si uvědomuju, co se vlastně stalo a jak to mohlo dopadnout. Stačilo jen málo a … Měl jsem vlastně štěstí, jaký jsem ještě v životě neměl. Jedem to do Půchova nahlásit, i když vím, že je to nejspíš zbytečný. Posílají nás zpět na místo nehody, kde se všechno měří a zapisuje, potom asi dvě a půl hodiny sepisujeme protokol. Naraženiny začínaj pěkně přicházet k sobě, tak mám docela problém sednout na motorku. O půlnoci překračujeme hranice a po chvíli už jsme u kamarádky před domem. Jsem úplně vyřízenej a jediný co chci je něco k jídlu a postel.

Den šestý - středa 21.08.2002

Ráno se nemůžu ani hnout, všechno mě bolí. Ondra chce jet ještě dnes domů, ale já jsem rád, že vstanu z postele, natož abych 400 kilometrů řídil. Po chvíli se ale nechávám přemluvit, že to nějak rozhýbu. Po obědě se loučíme a vyrážíme domů. Za Vsetínem mi to přestává jet. Zapalování. Nemáme šupleru, tak to asi 2 hodiny seřizuju - poprvé v životě. Nějakou náhodnou se mi to povedlo. Jede to úplně jinak i spotřeba klesla. V Olomouci už je tma. Jedem co to dá, ať už jsme doma. Svitavy - Hradec - Turnov. Ve dvě ráno jsme v Liberci - zmrzlí na kost.

A závěr?

Za šest dní jsme najeli 1500 km, projeli skoro půl Slovenska, hodně toho viděli a zažili spoustu zážitků. Až na tu bouračku to byla naprosto parádní dovolená, na kterou budu rád vzpomínat. Doufám že budou další.