Zeptal jsem se jednoho konstruktéra proč si ze všech možných věcí vybral ke stavbě právě motorku. „ Pamatuj si hochu, že ke stavbě motorky musíš být dobrý konstruktér, vývojář, architekt, ale i umělec. A taky proto, že to není velký projekt!“ byla jeho odpověď. A vskutku, všechno co je ke stavbě motorky potřeba je dobrá ohýbačka na trubky, soustruh, fréza, chuť a jedny do krajnosti šikovné ruce. Umberto Borile musel myslet naprosto stejným způsobem.

Text: Kevin Foto: Archiv

    Tenhle chlapík bydlí 150 km od Boloně, v centru italského motoristického průmyslu. Borile B500CR není ale jeho první dílko, už v roce 1999 jsem viděl na výstavě v Miláně první ovoce jeho snažení a od té doby my tenhle člověk nešel z hlavy.
   OK. Tak rám naohýbanej z trubek, to je ještě celkem pochopitelná věc, ale stavět svůj vlastní motor a to ještě ne na závody, ale jen tak pro radost? Umberto vybral chytrou cestu. Vzal dostatečně silný a lehký motor, který radikálně přepracoval. Použil hlavu, válec, píst a klikovku z Italského plochodrážního stroje GM.
   Plochodrážní stroje jsou známé tím, že mají široký rozsah výkonu a dostatečnou sílu k utržení zadního kola při řízeném smyku. Jediným problémem tedy bylo vyřešit mazání motoru při dlouhém chodu a převodovka. Mazání vyžadovalo přetransformovat celý původní systém mazání a přidat pořádné olejové čerpadlo. A převodovka? Musela být vyrobena celá nová skříň klikové hřídele, stejně tak jako celá pětistupňová převodovka i s primárním převodem. Borile se postaral o to, aby se u jeho pohonné jednotky dobře smísilo staré s novým. Motor na jedné straně připomíná vzhledově Gileru Saturno a zároveň něco z klasických Anglických stojů, zatímco na straně druhé disponuje moderní čtyřventilovou technikou, keramickým povlakem pracovních částí válce a elektronickým zapalováním.
   Rám je vytvořen v nejlepší Italské tradici z trubek a to dokonce hliníkových. Je to vlastně jednoduchý trubkový kolébkový rám kde je motor jeho součástí. Zadní pomocná konstrukce má potom za úkol držet jen jezdcovo pozadí a tlumič výfuku. A co jsou ty zvláštní trubky po stranách motoru? - Zeptáte-li se. Umbertova odpověď zní “No tak jó, oni taky přidávaj ňákou tu pevnost, ale hlavně se na ně strašně dobře kouká! No né?! Mam prostě rád jak vypadaj!“
   Umberto je totiž nejen výrobce motocyklu, ale je zároveň také nenapravitelný „mechanoromantik“. Malé sedlo a minimální, klasicky profilovaná nádrž ještě víc umocňuje drobnost celé motorky. Přední vidlice Cerian up-side down má průměr 41mm. Na předním kole je jeden kotouč Brembo a v zadu kyvná vidlice vytvořena z hliníkových trubek s centrálním tlumičem. To je asi o hardwaru tohohle stroje všechno a já se ženu vytlačit Borile B500CR z garáže na světlo boží.
Umberto je trochu nervózní. Konec konců jsem první cizinec, který má jeho dítě osedlat. Kromě toho motorka není ještě přihlášená na místní polici a nemá ani značku. No co, nějak si poradím. V týhle vesnici moc policajtů není. Vlastně jen jeden a ten je Umbertuv švagr.
   Tlačím stroj z garáže a už je tady první ohromení. Jak je ta motorka lehká!! „104 kg“, říká Umberto s úsměvem. „To je snad sranda“, odpovídám a přemýšlím o odtučňovací kůře svého vlastního stroje. Startuju motorku nášlapným pedálem (ještě si to pamatuju) a volnoběh motoru se usazuje v poměrně vysokých otáčkách. Beru několikrát za plyn a jen otvírám oči. Ta motorka má snad za rodiče Yamahu YZ250. Je na čase konečně vyrazit. Řadím jedničku a vyjíždím. V okolí je naštěstí zatáček dost a tak pouštím motorku hned do první z nich. Boriliův stroj táhne jako ďas. Nechávám se unést a otvírám klapku v karburátoru o poznání víc. Ale sakra! Už je tady omezovač. S takovou reakcí na plyn jsem fakt nepočítal. No nevadí teď se ukaž. Jedna zatáčka střídá druhou a já začínám být zamilovaný a přemýšlím o krádeži. Motor má největší sílu kolem 8000 ot./min a tak se snažím ho tam udržet. Projíždím se krajinou zhruba 100 kilometrovou rychlostí a mám koncert v duši. Nizounká váha stroje je znát při každém pohybu a dělá z motorky opravdového vládce horských silniček. Po nějakém tom ujetém kilometru přichází závažný problém. Začalo pršet. To není právě nejlepší čas testovat krajní meze motorky, nicméně dobrý motor a velký točivý moment mně dělají uvolněnějším, než bych se cítil v téhle situaci na čtyřválci. „Jen ten přední blatník chybí“, říkám a vracím stroj s úsměvem do rukou majitele.
    Ještě několik osobních dojmů. Obrovský brzdový kotouč Brembo na předním kole nemá s muší vahou Umbertova stroje nejmenší problém. Jízdní pozice se podobá posezu na Ducati Monster - pohodlná, ale přesto sportovní. Při jízdě na vás dýchne jakási romantika a vzrušení. Žádné kapotáže, žádné ozdoby, jen čistý nezředěný a nepřefiltrovaný pocit volného motorkáře a pocit strašného, ale přátelského výkonu motoru. Jisté je, že každý čtyřválec má výkonu víc, ale neumí ho zdaleka tak dobře podat. Umberto Borile je zkrátka pan konstruktér a každý kdo se na jeho výtvoru sveze, bude nadosmrti postižen. Útok na váš romantismus z vás udělá milovníka retro stylu a vám bude v tu chvíli naprosto jedno, co je právě moderní a že vy na to podivném stroji možná vypadáte trochu podivně a možná i směšně. Máme štěstí, že jsou tu ještě lidé, kteří řeší svojeplány srdcem a ne účetním kalkulátorem. Umberto Borile je rozhodně jedením z nich.