|
Zase
jeden nadupanej den. Ráno sedám na FZ6, letím po dálnici do Práglu,
v Bráníku vracím tu střeštěnou Yamahu dovozci, busem a podzemkou
na Šalamounku a už je to tu. Plní se mi můj velký sen – povozím
se na velkém Harykovi. Už měsíc se na to těším jak malej kluk
a teď je to tady. PR manager Vojta (kluků je na Šaldě tak málo,
že má každý asi deset funkcí:-)) mi předává klíčky a nějaké instrukce,
které stejně nevnímám, mozkem jsem už na Dubé a vyrážím.
Text:
Somik, Foto: Kevin
|
Sofatil
Classic / Heritage Softail
Motor:
Čtyřdobý vzduchem chlazený vidlicový čtyřtaktní dvouválec
do "V" s 2 ventily OHV, vrtání x zdvih 95,3 x
101,6 mm zdvihový objem 1449 ccm, kompresní poměr 8,9 :
1, největší výkon 63k při 5.300 1/min, největší točivý moment
102 N.m při 3500 1/min, tranzistorové zapalování, elektrický
startér
Přenos
síly: Převodovka pětistupňová, sekundární převod
ozubeným řemenem
Podvozek:
Rám z ocelových trubek, přední odpružení teleskopickou vidlicí,
vzadu kyvná vidlice s dvojicí skrytých tlumičů, přední brzda
jednokotoučová dvoupístková, zadní brzda kotoučová
Rozměry: Výška sedla 640/648mm, světlá
výška 152/130 mm, rozvor 1695/1630mm, délka 2410/2400 mm,
suchá hmotnost 300/307 kg, objem palivové nádrže 18,9l,
průměrná spotřeba paliva v testu 5,8l (na 100 km), maximální
rychlost 180 km/h
Cena:
od 483,861/od 524.756,-
| Motor |
|
| Brzdy |
|
| Podvozek |
|
| Pohodlí |
|
| Výbava |
|
| Zpracování |
|
| Cena |
|
| Náš
dojem |
|
|
  Zpočátku
opatrně, pražský provoz je hustý, motorka docela těžká a papírová
hodnota krouťáku (102 Nm už v 3.500 ot.) budí respekt. Na výjezdu
z hlavního města dostávám náboj a čím víc se blížím k Mělníku,
vaří se ve mně krev a na Dubou se snažím letět stejnou pilu, jako
vždycky. Pořád to ale nějak není ono, motorka mě neposlouchá.
Kvapem vjíždím do pravotočivé zatáčky a sakra, sakra, sakra, vyneslo
mě to dost ven. Zastavuji a děkuji nahoru, že v protisměru zrovna
nic   nejelo.
Co to jako má být? Ta motorka se nedá ovládat…Během desetiminutové
pauzy na tu mašinu musím pořád koukat a přemýšlet o ní. Jasně,
chyba nebyla v ní, ale ve mně. Měl by sis hochu uvědomit, že tohle
není motorka – to je Harley. Zapomeň na létání, s touhle mašinou
se vozíš. Nasedám a poklidným tempem směřuji k Liberci.
Všechno je
najednou jinak. I přes celkem vysokou hmotnost se Softail vodí
pohodově a ovládání je naprosto perfektní. Chtělo to prostě jenom
změnit postoj. A takhle by měl na H-Déčka koukat každý (neberu
Sportstery a Rody). Oni jdou stále svou cestou – tohle není o
rychlosti.
A
o čem to tedy je?
  Špatně
se to vysvětluje. To by si měl každý zažít. Sedíte na biku, který
neumí letět a vyplachovat vaši hlavu adrenalinem, ale vůbec vám
to nevadí. Rozkládá se ve vás totiž neskutečná pohoda. Motor si
brblá, občas si vystřelí do výfuku (při pádu otáček), všechno
se leskne a pravda je taková, že na tenhle stroj se taky hodně
lidí kouká. Jasně, tohle můžete zažít i na nadupaném supersportu,
ale tahle motorka vás na rozdíl od něj nenutí jet rychle, chápete?
Zapomeňte na adrenalin, připravte se na klídeček. Člověk si připadá
tak trochu, jako kovboj, Softail je prostě novodobý kůň. Stroj
ke kterému máte vztah, dobře slouží a tak nějak už patříte k sobě.
Kdo to nezažil, ať tyhle motorky nekritizuje.
Standard
a Heritage
  Testování
jsme podrobily hned dva modely řady Softail – Standard a Heritage.
Neberte to jako srovnávací test, H-D jsou si v jednotlivých řadách
více podobny, než je to zvykem u ostatních značek, rozdíly jsou
spíše vzhledové. Ono taky, co byste na tom chtěli vymýšlet, motor
a rám jsou dány a se zbytkem toho moc neuděláte. A taky není moc
třeba.
  Nejpodstatnější
rozdíl mezi oběma stroji je v předním menším a silnějším kole
u Heritage, která je spíše cruiserem, než čoprem a má tedy hluboké
blatníky, větší přední světlo doplněné oplechováním, silnější
vidlici (také pouze opticky) a místo stupaček na ní najdeme plotny
velikosti Václavského náměstí. Ty jsou navíc doplněny změnou řazení
z klasického na pata-špička, což je věc, na kterou se dá rychle
zvyknout a pak přijde jako příjemná.
  Vše
ostatní je na obou strojích stejné, hlavně pocit z jízdy se vůbec
nemění. O pohon se stará starý dobrý Twin Cam 88B, tedy dvouválec
o objemu 1449 ccm s výkonem 63 koní vybavený vstřikováním EFI
(vůbec necuká, což je skvělé) a hlavně vyvažovacími hřídeli, díky
kterým se při jízdě vibrace k jezdci téměř nedostanou. Motor je
uložen v gumových silentblocích a je celkem zábavné ho sledovat,
když motorka stojí na stojánku a on si poskakuje o centimetr vpřed
a vzad. Bez toho by to nebyl Haryk. Přes pětistupňovou (zatím
ještě) převodovku se síla dostává na ozubený řemen a zadní kolo.
Pocitově připomíná pohonná jednotka tak trochu lokomotivu. Když
zatáhnete za plyn, chvíli se rozmýšlí a pak zatáhne, až máte občas
problémy se v klidu držet. Má prostě sílu.
 
Podvozek v čele se zadním centrálním tlumičem a přední klasickou
vidlicí není žádný tvrďas. V dlouhých táhlých zatáčkách, třeba
na dálnici, se na hrbolech rozhoupe, ale není to nepříjemné. Na
projíždění po okreskách a městě je super. O dírách moc nevíte
a zatáčky zvládá, tak jak je třeba. O brzdách není třeba moc mluvit,
fungují taktéž dostatečně, vzhledem k zaměření stroje. Pár známých,
kterým jsme Softaily ukazoval překvapivě kroutilo hlavami nad
předním dvoupístkem, ale po svezení uznali, že to prostě stačí.
Ono na téhle motorce dává všechno smysl: chybí otáčkoměr – není
potřeba, stupačky jsou nízko – no a co? Náklony v rychlosti se
nejezdí, spojka jde ztuha – nevadí, díky příjemnému průběhu motoru
od spodku není třeba často řadit a tak dále.
  Velkým
nezvykem je ovládání směrovek. Na každé straně řidítek je jeden
ovladač, kterým ovládáte ten který blinkr. První stisk zapnout,
druhý stisk vypnout. Kdekdo si asi zaťuká na hlavu, ale musím
říct, že mi to přišlo jako zatím nejlepší způsob ovládání ze všech.
Přidáte-li si do toho ještě automatické vypínání směrovek po zařazení
vyšší rychlostí (odjezd z křižovatky), nebo po uplynutí určitého
časového intervalu, máte jedny z nejlepších blikačů na světě.
Jedinou nepříjemností bylo umístění kontrolek pod tachometrem
na nádrži, pro kontrolu blikání se musíte podívat hodně dolů.
To se u Heritage dalo obejít kouknutím do předního světlometu,
ve kterém se kromě mraků a jezdcovi hlavy odráží také přední blinkry.
Asi to tak nechtěli, ale chytré to je:-))
Další zvláštností
je absence klíčku zapalování. Na nádrži máte ovladač (ten se dá
zamknout, ale není to nutné), kterým přepínáte z polohy vypnuto,
zapnuto a parkování. Díky přítomnosti alarmu s imobilizérem
tak můžete prostě jen vypnout motor, pootočit ovladač, sáhnout
do kapsy, kde na dálkáči zmáčknete tlačítko a odejít. Totéž opačně
při příchodu a odjezdu. Klíčky nevytáhnete z kapsy.
Americká
cesta
  Harley
– Davidsony oplívají jedinečností a to nejen kvůli profláknutému
jménu a tradici, ale také díky stylu, vzhledu (tolikrát jsem ještě
svolení k focení na motorce dávat nemusel) a rozlišné jízdě na
nich. Přál bych každému motorkáři, aby měl tu možnost si to alespoň
jednou v životě vyzkoušet. Věřím, že spousta střelců by byla hodně
překvapená, jak by tomu přišla na chuť. Byl bych rád, aby dlouho
zůstali tyhle stroje tak jiné, možnost volby je k nezaplacení.
„Born to be wild“ už mi dává smysl…
|
